Part 2

Místnost ztichla.

Eva zírala na podpis.

Znovu.

A znovu.

Byl stejný.

Každé písmeno.

Každý tah pera.

„Kde jste to našel?“ zašeptala.

Muž polkl.

„Přišel mi poštou.“

Eva prudce vzhlédla.

„Komu?“

„Mně.“

Vytáhl obálku.

Byla stará.

Pomačkaná.

Ale razítko bylo čerstvé.

Pouhé dva dny staré.

Eva cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

Protože jméno na dopise nepatřilo jen pohřešované osobě.

Patřilo jejímu otci.

Muži, který zmizel před patnácti lety během nevyřešeného případu.

Muži, o kterém všichni tvrdili, že je mrtvý.

„To je nějaký omyl,“ řekl mladý policista vedle ní.

Eva však zavrtěla hlavou.

Nebyl.

Znala ten rukopis.

Celé dětství dostávala narozeninová přání psaná stejnou rukou.

Otočila poslední stránku.

Uvnitř byla fotografie.

Černobílá.

Rozmazaná.

Pořízená z bezpečnostní kamery.

Eva zbledla.

Na snímku stál muž.

Starší.

Se šedinami.

Ale byl to on.

Její otec.

Živý.

Fotografie byla pořízena před čtyřmi dny.

Všichni v kanceláři ztuhli.

Pak si Eva všimla něčeho dalšího.

V pozadí fotografie stála ještě jedna osoba.

Někdo, koho poznala okamžitě.

Někdo, komu důvěřovala celé roky.

Její vlastní policejní velitel.

Eva pomalu položila fotografii na stůl.

A poprvé za patnáct let si uvědomila, že zmizení jejího otce možná nebyla nehoda.

Možná to bylo utajení.

A někdo uvnitř policejního sboru o tom věděl od samého začátku.