Žena úplně znehybněla.

Její prsty se pomalu zvedly k špendlíku na kabátě a dotýkaly se ho, jako by už nevěřila, že je skutečný.

Malý chlapec stál před ní ztuhlý, těžce dýchal, oči plné strachu a naděje.

„Jak se jmenuje tvoje matka?“ zeptala se.

Sevřel špendlík pevněji.

„Lina.“

Žena zatajila dech.

Před lety zmizela její mladší sestra Lina po hrozné hádce s rodinou. Všichni říkali, že utekla. Později se dozvěděli, že je mrtvá.

Žena zírala chlapcovu tvář.

Teď ji viděla.

Známé oči. Stejná ústa. Stejná jemnost ve výrazu, když se snažil neplakat.

„Kde je?“ zašeptala žena.

Chlapec se na vteřinu zahanbeně podíval dolů.

„Je nemocná,“ řekl. „V noci prodává květiny poblíž mostu.“

Žena si zakryla ústa.

Chlapcův hlas se teď třásl silněji.

„Řekla mi, že kdybych někdy uviděl tu paní s tím druhým odznakem, měl bych ji zastavit. I kdyby se naštvala.“

Ženě se do očí vhrkly slzy.

„Proč za mnou sama nepřišla?“

Chlapec rychle zamrkal.

„Řekla, že jsi teď bohatý,“ zašeptal. „Myslela si, že jsi na ni možná zapomněl.“

Ta slova ji zasáhla jako znovu se otevírající rána.

Klesla přímo tam na chodníku na kolena, aby se na něj mohla pořádně podívat.

„Nikdy jsem na ni nezapomněla,“ řekla zlomeným hlasem. „Hledala jsem ji.“

Chlapcova tvář se zmačkala.

Vytáhl z kapsy složený papír a třesoucími se prsty jí ho podal.

„Řekla mi, abych ti to dal, pokud mi věříš.“

Byla to fotografie.

Dvě mladé sestry se usmívaly, každá měla stejný odznak se zlatými listy.

Na zadní straně byla vybledlým rukopisem napsána čtyři slova:

Najdi mě před ránem.

Žena vzhlédla, oči se jí zalily panikou.

„Ještě před ránem?“

Chlapec přikývl, slzy mu stékaly po tvářích.

Jeho hlas zněl slabě a naléhavě.

„Řekla, že když tě najdu příliš pozdě… se s ní setkáš až v nemocnici.“