Muž přistoupil blíž a třásl se.

„Ne,“ zašeptal. „Buddy zemřel s Emmou.“

Rotvajler při zaslechnutí jména zvedl hlavu.

Pak zakňoural.

Maya vzhlédla. „Kdo je Emma?“

Mužovi se oči zalily slzami.

„Moje dcera,“ řekl. „Bylo jí sedm. Stodola vzhořela před třemi lety. Řekli mi, že se z toho nikdy nedostala.“

Buddy se náhle vydal ke staré stodole, kňučel a škrábal do hlíny.

Maya se postavila. „Chce, abychom ho sledovali.“

Muž zavrtěl hlavou. „Nic tam není.“

Ale Buddy jednou ostře a zoufale štěkl.

Muž třesoucími se prsty odepnul řetěz.

Buddy doběhl do zadní části stodoly a začal hrabat pod zříceným trámem. Hlína mu létala pod tlapami, dokud se v prachu neobjevilo něco žlutého.

Stuha.

Muž padl na kolena.

Emma měla tu stuhu na sobě v den, kdy zmizela.

Pod ní byla malá plechová krabička na svačinu, zčernalá od kouře.

Uvnitř byla složená kresba malé holčičky, jejího otce a Buddyho.

Na zadní straně, napsaná dětským písmem, byla slova:

Tati, Buddy mě zachránil.

Muž jednou vzlykal, zlomený a zadýchaný.

Maya se ho dotkla na rukávu.

„Jestli ji zachránil, možná se dostala ven.“

Buddy znovu štěkl směrem ke stromům za pastvinou.

Pak běžel.

Muž ho následoval, klopýtal suchou trávou a zlatavým světlem, dokud nedorazili k opuštěné kůlně skryté za starým plotem.

Uvnitř, vytesané do zdi, bylo jedno jméno.

Emma.

Vedle něj byl v prachu čerstvý otisk ruky.

Muž se ho dotkl třesoucími se prsty.

„Žije,“ zašeptal.

Buddy stál ve dveřích, ocas sklopený, oči upřené na tmavý les.

Pak znovu štěkal.

Ne jako hlídací pes.

Jako kamarád, který si konečně vzpomněl na cestu domů.