Ženich zíral na ženu, jako by se mu celé dětství právě rozlomilo.

„Ne,“ zašeptal. „Moje matka zemřela.“

Žebračka zavrtěla hlavou.

„To tvůj otec říkal všem.“

Hosté se otočili ke staršímu muži stojícímu za nevěstou.

Otec ženicha stál ztuhlý, tvář měl vybledlou.

Nevěsta pevněji sevřela kytici.

„Co se děje?“

Žena sáhla do roztrhaného kabátu a vytáhla malý stříbrný náramek.

Ženich přestal dýchat.

Ten náramek už viděl.

Na každé dětské fotce, kterou jeho otec uchovával pod zámkem.

Ženin hlas se třásl.

„Dal mi peníze, abych po tvém narození odešla. Když jsem odmítla, vzal mi tě z náruče a řekl v nemocnici, že jsem nestabilní.“

Ženich se podíval na svého otce.

„Je to pravda?“

Otec sevřel čelist.

„Byla chudá. Zničila by ti život.“

Ženichovy oči se zalily slzami.

„Zničila jsi ty její.“

Nevěsta zděšeně ustoupila.

Pak se na ni žebračka podívala.

„Promiň, dítě. Je toho víc.“

Nevěsta ztuhla.

Žena ukázala na telefon.

„Otevři poslední složku.“

Ženichovy prsty se třásly, když na ni poklepal.

Objevil se druhý rodný list.

Jméno nevěsty.

Stejný otec.

Nevěstě vyklouzla kytice z rukou.

„Ne…“

Ženě teď volně padaly slzy.

„Nikdy sis ho neměla vzít,“ zašeptala. „Měla jsi vědět, že je tvůj bratr.“