Poslíček běžel první.

Dívkyně šla bosá po tmavé chodbě a křičela jméno své matky, zatímco manažer a ochranka spěchali za nimi, strach konečně nahradil hněv.

Šátek ležel před dveřmi pokoje, zkroucený, jako by ho někdo upustil při pokusu o útěk.

Dívka ukázala třesoucími se prsty.

„To je její.“

Poslíček se dotkl kliky.

Zamčeno.

Manažer těžce polkl.

„Potřebujeme hlavní klíč.“

Dívka zavrtěla hlavou a vzlykala.

„Řekla mi, abych utekla, kdyby se muž vrátil.“

Chodbou se ochladilo.

Z pokoje se ozval zvuk.

Jedno slabé zaklepání.

Pak další.

Poslíček jednou kopl do dveří.

Ochranka kopla znovu.

Dveře se rozlétly.

Uvnitř ležela na podlaze vedle postele dívčina matka, sotva při vědomí, jednou rukou sahala ke dveřím. Vedle ní ležel rozbitý telefon.

Holčička vykřikla: „Mami!“

Poslíček klesl na kolena a zavolal záchranku, zatímco strážný prohledával místnost.

Vedoucí uviděl otevřený trezor, rozházené papíry a mužský manžetový knoflík u okna.

Zbledl.

Žena otevřela oči jen natolik, aby uviděla svou dceru.

„Říkala jsem ti, abys vyhledala pomoc,“ zašeptala.

Dívkyně ji chytila ​​za ruku a vykřikla: „Nevěřili mi.“

Poslíček se podíval zpět na vedoucího.

Ticho naplnil stud.

Pak za nimi zacinkal výtah.

Všichni se otočili.

Do chodby vešel dobře oblečený muž, uviděl otevřené dveře a ztuhl.